HASIČI PŘECE NEBREČÍ

15 Led HASIČI PŘECE NEBREČÍ

Když přijel výtah, nastoupili jsme do něj. Maminka s asi tříletým kloučkem, jejich babička a já. Chlapeček měl na sobě svítivě žlutou vestičku a v ruce třímal přilbu. Jak se tak vrtěl, praštil se do hlavy.

Vykulil oči, chvíli si drbal postižené místo a koukal na babičku.

„Nebolí,“ pravil po chvilce.

„Já už myslela, že začneš brečet,“ podotkla babička a pokračovala „ hasiči přece nebrečí.“

Aha, tak proto ta vestička a přilba. Chlapeček jen koukal na maminku a babičku a stále si mnul postižené místo.

Takhle nás to naučili. Neprojevovat emoce. Jako by to bylo něco špatného nebo nevhodného. Jenže příroda nás jimi obdařila s určitým úmyslem. Emoce jsou signály těla, které nám něco hlásí. A když je potlačíme, těžko pak můžeme vědět, co nám chce tělo říct.

Co si asi klučina odnese do života?

„Ale když to hasiče hodně bolí, tak taky může brečet,“ pravila laskavě maminka.

Mé srdce se zaradovalo nad tou odpovědí. Možná je to první krůček ke změně. Naučit děti, že vyjadřovat emoce je v pořádku a pomoci jim pochopit, co se v nich odehrává. Když to totiž vím, mohu si vybrat, jak budu reagovat. A to zcela zásadně mění situaci. Přestávám být ve vleku emocí, přestávám se cítit bezmocně, ale jsem to já, kdo vládne svému životu.

Když v sobě emoce zavřu už jako dítě, nevím si pak s nimi rady ani jako dospělá. Pak se lehce může stát, že slova, kterými chci poskytnout útěchu, zní jako by útočně a míjí se účinkem.

Znám to z vlastní zkušenosti.

Uvědomuji si, jak mizerně se cítím, když něco zkazím, popletu, zvojtím. Většinou, v tu chvíli, se mě okolí snaží utěšit a já mohu slyšet.

„Nic si z toho nedělej.“

„To se stane.“

„Nebreč!“

„No bóže, to nic není.“

„Nebul, vždyť se nic tak hrozného nestalo.“

„Přece kvůli tomu nebudeš brečet.“

„Tak už nebreč!“

Tato poslední věta byla vyřčena téměř rozkazujícím způsobem. Jako by si člověk, který ji pronesl, nevěděl rady s emocí toho druhého. Protože své emoce má potlačené, neví si rady ani s emocemi jiných. Místo soucitu vnímám rozkaz. NEBREČ!

Jak jinak mi zní soucitná empatie.

„Vyčítáš si, že sis nedala větší pozor?“

„JO.“

„Cítíš se jako debil?“

„JO.“

„Máš na sebe vztek?“

„JO.“

„Cítíš se jako nula?“

„JO, cítím se jako ÚPLNÁ nula.“

„Mrzí tě, že to byla zbytečná chyba, a kdyby sis dala větší pozor, nemuselo se to stát?“

„JO.“

A s každým dalším JO přichází úleva. Cítím, že ten člověk mi opravdu rozumí a zajímá se, jak se cítím. Nehodnotí ani nekritizuje, co se stalo. Chápe jak mi je a poskytuje mi laskavý soucit, který v tuhle chvíli potřebuji ze všeho nejvíc. To je síla EMPATIE.

Jaký je to rozdíl proti téměř rozkazujícímu NEBREČ!

Jak říká Marshall Rosenberg, autor Nenásilné komunikace:

„Klíčovou složkou empatie je naše přítomnost: Jsme plně s druhým člověkem i s tím, co právě prožívá. Tato hodnota „BÝT PŘÍTOMEN“ odlišuje empatii od rozumového porozumění či sympatie.“

Teď jen, jak to dostat do života.