HOJIVÉ TRUCHLENÍ

02 Lis HOJIVÉ TRUCHLENÍ

Protože jsem v dětství byla vychována k tomu, abych potlačila emoce (Neřvi! Nevztekej se! Už zase bulíš? Nech už toho!) nenaučila jsem se vnímat co se ve mně děje, co mi ta emoce vlastně chce říct.

Místo toho jsem si vytvořila přesvědčení, že emoce jsou něco špatného (proto je potřeba je skrývat) a já jsem taky špatná, když je cítím. Tak jsem se je naučila potlačovat. Zřejmě nejsem jediná a vidím u lidí, se kterými se potkávám, že to mají podobně. Pozoruji to podle toho, co dělají a říkají.

Když mám emoce v sobě zavřené, nevím pak, jak se chovat k člověku, který zrovna něco prožívá. Jako například v následující situaci.

Když jedné kolegyni nečekaně zahynul manžel, ostatní kolegové nechtěli jít do místnosti, kde byla ona, protože:

„Já nevím, co mám říkat.“ Takhle se vyjadřovala většina z nich.

Šla jsem do oné místnosti a řekla jsem jednoduše:

„Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto,“ podala jsem jí ruku a při tom vnímala její smutek.

A cítila jsem, že takhle je to pro nás obě v pořádku.

Vzpomínám si i na jednu paní. Když byla na prahu dospělosti, tragicky jí zemřel tatínek. Když jsem ji poznala, táhlo jí už na šedesát a když mi vyprávěla o tatínkovi, bolestně plakala. Já zprvu myslela, že zemřel třeba před rokem, když je tak nešťastná a až posléze jsem se dozvěděla, že to bylo před více než čtyřiceti lety!

Až po tom, co jsem se začala zabývat emocemi, pochopila jsem, že paní pro tatínka netruchlila tak dostatečně, jak potřebovala tehdy, když se to stalo, a tím, že si tu bolest neodtruchlila, tak se s jeho smrtí nevyrovnala. Rána se jí nezahojila a bolí stále.

Truchlení je totiž důležité. Uzavírá nějakou událost, etapu, čin,…. a tím prožitkem, tou emocí, kterou si dovolím prožít, hojí bolest.

„Truchlící člověk nepotřebuje experta, nepotřebuje antidepresiva, soucit, ani cenné rady, potřebuje lidskou účast, empatickou reakci.“ říká MUDr. Radkin Honzák, psychiatr.