JAK JSEM POCHOPILA, CO SE SKRÝVÁ ZA MÝM STRACHEM

12 Úno JAK JSEM POCHOPILA, CO SE SKRÝVÁ ZA MÝM STRACHEM

Vždy jsem byla velmi nervózní, když jsem někam jela veřejnou dopravou. Bála jsem se, co kdyby mi to ujelo, jak by se mi vše zkomplikovalo. Byla jsem v zajetí představ, co vše se mi může přihodit.

Generovala jsem si myšlenky a různé varianty téhož – co budu dělat, když mi to ujede. Říká se tomu vytváření katastrofických scénářů a v tom já jsem byla machr. Ta situace ještě nenastala, ale já už žila a cítila stres, jako by se to přihodilo.

Chtěla jsem žít klidněji a nestresovat se zbytečně, proto jsem se učila, co s tím mohu dělat. Zkoumala jsem, co potřebuji, abych byla klidnější. To v tomto případě znamená, že vnímám v těle něco, nějaký pocit, například ten strach a prožiju si ho. Nepotlačuji ho, ani ho neignoruji.

Potom se ptám, co mi chybí? A čekám, až mi přijde odpověď. Co to je, jaká je to potřeba, kterou kdybych měla, tak by způsobila, že bych byla beze strachu? Ona ta odpověď přijde. Těžko se mi to vysvětluje, ale přichází odněkud zevnitř mě. Je to podobné, jako když posloucháte svou intuici. Ta taky mluví zevnitř.

Potřebuji vědět, že si v každé situaci poradím, to znamená, že se opírám o svoji sebedůvěru. Někde hluboko uvnitř mě je i potřeba cítit se v bezpečí. Potřebuji se cítit bezpečně v jakékoliv situaci, i kdyby mi to nakrásně ujelo.

Potřebuji si to také nevyčítat, nezlobit se na sebe, kdyby se to stalo. Učím se přijímat situace takové, jaké přicházejí, bez výčitek, že jsem něco nezvládla. Je za tím potřeba sebepřijetí. Přijímám sama sebe i s chybami, které dělám, i se svou nedokonalostí.

Všechny tyto potřeby, sebedůvěra, bezpečí a sebepřijetí mi pomáhají prožívat tu situaci beze strachu. Ono to může chvíli trvat, než se k té správné potřebě dostanu. Poznám to tak, že cítím úlevu nebo pocit, že něco dosedlo a že je to tak správně. Najednou to VÍM.

Je to podobné, jako když někam jedete a uvědomíte si, že jste si něco zapomněli. Taky chvíli trvá, než si vzpomenete na to, co to je. A když vás konečně napadne, že jste si doma nechali kartáček na zuby, cítíte úlevu, že máte jasno. Sice kartáček stále nemáte, ale už VÍTE.

Naučila jsem se také stopnout katastrofické scénáře hned, jakmile si je začnu vytvářet. Důrazné STOP je dokáže zastavit.

Učím se naladit se na tu situaci a představit si, jak se tam chci cítit. Nemohu ovlivnit jak budou jiní lidé reagovat, co budou dělat, ale mohu si představit, jak chci tu situaci prožívat já. Jak se cítím a jak jednám, když v sobě mám tu potřebu, tu sebedůvěru a jsem jí plná? Tak si tedy představuji, že jdu v klidu na vlak, ten přijede, já nasedám a jedeme. Jsem v klidu a bez nervozity, protože se cítím plná sebedůvěry.

Takhle si „hraju“ se situacemi, které mě stresují. Mám totiž vždy možnost se rozhodnout, jak budu reagovat, jestli budu ve stresu nebo v klidu. A světe div se, ono to funguje.

Naše emoce jsou hodně rychlé a někdy si všimnu, že se ve mně něco děje, až když už je emoce „v plném proudu“. Najednou cítím, že mám strach. AHA. Jakmile je to možné, věnuju mu pozornost a zkoumám, jaké potřeby mi zrovna v tu chvíli chybí, protože na ně mě chce upozornit.

Tenhle způsob mně hodně ulevuje. Ne, že bych už vůbec neměla strach. Ale rozhodně mě neparalyzuje a nyní je jen takový „upozorňovač“.

Když mám někam jet, někdy nejsem úplně klidná, ale nejsem ani tak nervózní a ve stresu, jako jsem bývala. Což se projevuje tím, že jsem na místě zhruba deset minut před odjezdem a ne půl a více hodiny, jako to bývávalo.

Mám radost, protože ten stres a stísněnost ve mně, jako by mi braly prostor, který mi pak chyběl. Byla jsem hrůzou celá sevřená a nemohla jsem pořádně ani dýchat. Nyní mám v sobě prostor, spoustu prostoru. Cítím se volná, osvobozená a nesvázaná obručemi strachu. Jako bych se konečně mohla nadechnout a začít žít.

MŮJ TIP
Pokud by vás zajímalo jak se dostat ke svým nenaplněným potřebám, to je k těm, které vám chybí, vyberte si nějaký workshop nenásilné komunikace na stránce AKCE.