RANNÍ CESTA DO PRÁCE

RANNÍ CESTA DO PRÁCE

Ten den začal úplně obyčejně.

Jako vždy jsem usedla do vagonu metra a na těch zhruba 15 minut cesty jsem zavřela oči. Sedí tam takhle skoro všichni, nejsem žádná výjimka.

Sedím, mám zavřené oči a hroužím se do sebe. Nechám myšlenky běhat a užívám si chvilku uvolnění. Je to tak příjemné. Uvolnit se před rušným pracovním dnem. Jen jakoby mimoděk vnímám pohyb vlaku po kolejích a občasné zastávky. Přijala jsem ten rytmus podvědomě a splývala s ním.

Ani nevím, nad čím jsem byla tak hluboce zamyšlená a kde se má mysl toulala. Hlášení názvů stanic jsem vůbec nevnímala. Vlak vždy cuknul, když se zastavoval nebo rozjížděl. Cuk – vlak jede – cuk – vlak stojí.

Cuk – vlak jede!! Ale kam? Na opačnou stranu. Šok! Co to? Ve zmatku otevírám oči a vyjukaně koukám, co se děje. Vracíme se!!!!

Na této konečné metro nezajíždí do depa. Přijede, zůstane stát na koleji, řidič přejde na opačnou stranu vlaku a po chvíli jede zpět. A přesně to se stalo. Lidi vystoupili, nastoupili a šup, už to jede zpátky.

Po počátečním šoku jsem se kousala do rtů, abych nevyprskla smíchy. Připadla jsem si jako bezdomovec, jezdící z konečné na konečnou. Čím více po mně mí spolucestující pokukovali, tím více jsem zadržovala smích.

Do práce jsem přijela pozdě a celá vysmátá. Kolegové nechápali, jak jsem mohla přejet konečnou. Já tedy mohla. A úplně jednoduše.

Ten den už mě nic nemohlo rozhodit.images

Jarmila Klimešová
jarmilaklimesova@gmail.com
Žádné komentáře

Omlouvám se, formulář pro komentáře je uzavřen.