MŮJ BRATR BEZDOMOVEC

MŮJ BRATR BEZDOMOVEC

Můj bratr žije víc než 200 km daleko ode mě, v malé vísce, kde dávají lišky dobrou noc.

Jednou měl nějaké řízení v našem městě, tak jsme se domluvili, že se sejdeme hned po ránu a půjdeme spolu někam na snídani. Já pak pojedu později do práce a on za svým vyřizováním.

Jak řekli, tak udělali.

Sešli jsme se na parkovišti. Ale co to vidím, lekla jsem se. Z auta vylezl bezdomovec. Nebyl to však bezdomovec, ale můj milý brácha. Ale jak vypadal!! Byl celý zmuchlaný. Měl zmandlované nejen oblečení, ale i obličej, tričko měl navíc rozdrbané a byl celý rozježený. Vlasy mu lezly z culíku ven a vousy měl každý na jinou stranu.

Svou postavou je prostorově objemnější a tak byl naprosto nepřehlédnutelný.

„Aaaaaaaaaaaaaa“, protahoval se.

Po třech hodinách jízdy a velmi časném vstávání byl rád, že už je na místě.

Můj bratr je samorost a na ledasco jsem od něj zvyklá, ale přece mě dokázal zaskočit.

Šli jsme na snídani, na kafe.

A tady to začalo.

Postavila jsem se do fronty a ptám se ho:

„Jaké si dáš kafe?“

ANO“, zněla odpověď, jasně a zřetelně.

„Chceš kapučíno“,

ANO“, jeho hlas zmohutněl.

„nebo laté?“, dopověděla jsem otázku.

ANO“, zřetelně a nahlas artikuloval.

„Jak velké?“

ANO“, zadunělo místností.

„S čokoládou,“

ANO“, nenechal mě domluvit.

„nebo se skořicí?“ otázala jsem se

ANO“, nenechal se vyvést z míry.

Cukaly mi koutky a měla jsem co dělat, abych objednala kafe pro nás oba, aniž bych se při tom odbourala smíchem. Na jeho kapučíno s čokoládou jen tak nezapomenu.

Brácha tam stál, se svým kulatým bříškem, ve svém zmuchlaném a roztrhaném tričku, celý rozježený a vypadal, jak by neuměl do pěti počítat. Jako kdyby nikdy nebyl v civilizaci. Jako bych vzala na kafe bezdomovce. Stejně podobně vypadal, jen nesmrděl.

Chtěl být nenápadný. To se mu tedy nepodařilo. On, který pusu nezavře a stále něco povídá, se zde zmohl jen na slovo ANO. Ovšem to zase stálo za to. Zřejmě to trénoval se svým malým vnoučkem.

Zážitek to byl velký a už se těším, až zase přijede. Kam půjdeme tentokrát?

Tags:
,
Jarmila Klimešová
jarmilaklimesova@gmail.com
Žádné komentáře

Omlouvám se, formulář pro komentáře je uzavřen.