JAK ODMÍTNOUT BEZ POCITU VINY

JAK ODMÍTNOUT BEZ POCITU VINY

Učím se zacházet se svou odpovědností. To znamená vidět hranice toho, co moje odpovědnost je, a vidět i hranice toho, co už moje odpovědnost není.

Takhle to zní možná jednoduše, ale v praxi zjišťuji, že to tak snadné není.

Naučila jsem se totiž přijímat cizí odpovědnost za svou. Výsledkem bylo napětí v těle, kdy hlavně mé trapézy protestovaly. Bodeď ne, když jsem na nich tahala cizí starosti. A také byl ve mně téměř nepřetržitý stres. Byl jakoby skrytý na pozadí, takže jsem ho skoro nevnímala. Byl mojí součástí, patřil ke mně, a já si na něj zvykla.

Až nyní, když se učím znát své hranice, ho začínám vidět.

Stalo se mi například, že mě známá požádala o spolupráci. Ona mi dodá písemné podklady, já je doplním a k určitému datu odešlu k publikaci. A pak od ní přišel mail, který mě trknul. Trknul mě proto, abych si všimla. Prosila mě v něm totiž, až se bude blížit termín publikace, abych jí připomněla, že mi má poslat ty materiály.

Moje tělo zaprotestovalo. To bylo to trknutí. Tím, že se učím tělu naslouchat, jsem zachytila tlak v břiše. Tím mě tělo upozornilo, že se děje něco, co se mi nelíbí. Ano, kdybych jí vyhověla, šla bych proti sobě. Upozadila bych sebe. Tak jak jsem to dělávala dříve, naprosto běžně a samozřejmě. Vůbec mi to tehdy nepřišlo divné.

Když jsem v sobě měla jasno, bylo pro mě lehké tuto prosbu odmítnout bez pocitu viny. Ano, tohle je důležité. Umět odmítnout bez pocitu viny.

Já neodmítám jí, jen tím odmítnutím potřebuji naplnit svoji potřebu. Zde to je potřeba odpovědnosti za sebe, ne za druhé. Neodmítám ani spolupráci, jen nechci vyhovět její prosbě, protože v tom vnímám, že ONA svoji odpovědnost za včasné poslání materiálu, přesunula na MĚ.

Cítila jsem velkou úlevu a vděčnost za to, co mě učí nenásilná komunikace. Díky tomu pomalu odbourávám napětí a vždy přítomný stres v těle. Ono by se řeklo, že je to takové „malé nic“. Ale kolik já jich v sobě měla! Jak zcela automaticky jsem hlídala různé termíny, které se mě vůbec netýkaly.

Jak mně se ulevilo, když se o ty „malé nic“ nestarám. A tělo mi to dává také najevo. Je uvolněnější a letité potíže se zatuhlými trapézami jsou ty tam. Cítím se svobodněji, volněji a s lehkostí kráčím životem.

Jarmila Klimešová
jarmilaklimesova@gmail.com
Žádné komentáře

Omlouvám se, formulář pro komentáře je uzavřen.