ŘVALA JSEM JAKO LEV

06 Srp ŘVALA JSEM JAKO LEV

Netušila jsem, že to taky umím. A jak!!!

Bylo to na Šumavě. Podnikali jsme turistické výlety na těžko. To znamená se spacáky, stanem,vařičem,… Celá moje zátěž asi 12 kg. Mám i pláštěnku s hrbem, takzvaného „velblouda“, abych byla chráněna před deštěm i s batohem. Ta má na spodním lemu uprostřed zapínání, aby se neplácala volně kolem těla. A právě pláštěnka byla příčinou mého šíleného řevu.

Opouštěli jsme Kvildu. Dorazili jsme na parkoviště, když začalo pršet. Elegantním hodem jsem přes sebe přehodila pláštěnku. Připadala jsem si jako Cyrano se svým širákem. Stejně rozmáchlé gesto.

A jala se šmátrat mezi koleny po druku, abych oba konce pláštěnky sepnula k sobě. Nemohla jsem ho najít. Kroutila jsem se jako had a hledala dál. Už se docela slušně rozpršelo a já stále hledala zbloudilý druk.

Konečně! Mám ho! Ale ouha. Nejde zapnout. Nejsem žirafa a nemám tak dlouhý krk, abych strčila hlavu mezi kolena a podívala se, proč to nejde. Ani nemám ruce jako chapadla chobotnice, abych držela vzdouvající se pláštěnku a hledala jak ji sepnout.

Měla jsem toho právě tak dost. Bolelo mě tělo z té krkolomné polohy, tížil mě batoh a druk stále nic.

Vzrostl ve mně vztek. Obrovský. Jak to ten výrobce ušil, že mi to nejde! Rozhlédla jsem se kolem, nikde nikdo. Jen kousek ode mne stál u parkovacího automatu pán a platil.

To už můj vztek dosáhl vrcholu a ze mě vypadlo:

„Pane, prosím vás, nelekejte se, já si zařvu.“

A šlo to ven:

„Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá“.

Řvala jsem jak raněný lev na Šumavě. Muselo to být slyšet až v nedaleké pekárně.

To byla úúúúúúúúúúúleva.

Najednou jsem byla úplně klidná.

Nevím, jestli se pán lekl či ne, ale cestou k autu se mu otřásala ramena. To už jsme se chechtali všichni. I já. Rázem bylo po vzteku, i když pláštěnka vlála okolo mě v dešti. Bylo mi to fuk.

Pak se někdo smiloval a pomohl mi druk najít a zapnout. UF. Oddychla jsem si. Mám to. Konečně! Můžeme vyrazit.

Ale co to? Právě přestalo pršet.