PROČ???

Všimla jsem si, jak často jsem naštvaná, když jsem v davu, když se někdo motá přede mnou, když mi někdo stojí v cestě, když se fronta zasekne,……atd.

Čím víc jsem si toho všímala, tím víc situací s mou naštvaností a zlobou přibývalo. Zároveň jsem věděla, že tohle nejsem já, já přece takhle většinou nereaguji. Co se to děje?

Chvílemi jsem se tomu až musela smát. Všimla jsem si, jak často jsem naštvaná, když jsem v davu, když se někdo motá přede mnou, když mi někdo stojí v cestě, když se fronta zasekne,……atd.

Čím víc jsem si toho všímala, tím víc situací s mou naštvaností a zlobou přibývalo. Zároveň jsem věděla, že tohle nejsem já, já přece takhle většinou nereaguji. Co se to děje?

Chvílemi jsem se tomu až musela smát. 

Vypadalo to, jako bych byla samonas*rací. Stačilo trochu a už to jelo. 

 Připadala jsem si jak nášlapná mina. 

Ale pořád jsem tomu chtěla porozumět. PROČ takhle reaguji? Co mám pochopit? A čím víc jsem hledala odpovědi, tím víc jsem na sebe tlačila a pak odpovědi nepřicházely. 

Jediné co šlo, bylo přijmout to, co se právě děje. Bez hodnocení, tak jak to je.

Přijmout to, že na vedlejší lavičce v parku je skupina mladých a jsou hlasití. A já si chtěla rozjímat v klidu.
Přijmout, že jejich pes mi omotal vodítko několikrát kolem nohy a jim to bylo fuk. A další….. A další…..

Teprve když jsem na sebe přestala tlačit, přišlo prozření. Vždyť já to před pár dny říkala kamarádce. JÁ TAM MÁM OČEKÁVÁNÍ, že něco má nějak být. A protože to tak není, stoupá ve mně ta emoce! Ale já o těch očekáváních někdy vůbec nevěděla!!!!

Další uvědomění bylo, že jsem tenhle vzorec převzala od táty.

Úplně si vybavuji jednu situaci, kdy jsme jeli odněkud někam, jeli jsme přes ves a tam se konala pouť. Lidé se valili po silnici a my museli jet krokem a velmi opatrně.

Táta se strašně vztekal!
„Proč ti to tak vadí, když nikam nespěcháme?“ ptala se ho jeho žena.

A já to teď měla stejně.

Ale já tohle přece k životu nepotřebuji, tím spíš, že je to převzatý vzorec. Mohu ho pustit.

Dovolila jsem si to. 

Tak nyní chodím po městě a uvědomuji si všechny ty situace, které mě dřív vytáčely. To, co jsem dřív pozorovala s emocí, to nyní pozoruji s údivem, jak mě to vytáčelo. 

Občas mi bleskne hlavou, „Aha, tohle mě taky dřív zlobilo.“

Pozorovat ty situace z klidu je božííí. Tak se ze mě stal pozorovatel.