CHUDINKA

V roli chudinky (oběti) jsem žila převážnou většinu svého života, přitom jsem o tom vůbec nevěděla. Byl to automat a ono se to prostě dělo.

Naučila jsem se to od mého táty. Táta byl chudinka často. Mně ho bylo líto a o to víc jsem ho milovala. Čím větší byl chudinka, tím víc lásky jsem k němu cítila, i když on mi neuměl dát svou lásku najevo. Někde vnitřně jsem ale cítila, že mě má rád.

Tak jsem ten vzorec převzala. Byla jsem chudinka a očekávala jsem od ostatních, že mi poskytnou soucit, porozumění, lásku, laskavost, vřelost a tím i bezpečí. Možná by se tam ještě nějaké další potřeby našly. Protože, když to fungovalo u táty, proč by to nefungovalo u mě?

Že je něco špatně jsem pochopila, až když mi moje blízká duše řekla, co to v ní dělá, když jsem v tom módu. Vůbec nešlo o slova, ale o postoj a energii, která ze mě vyzařovala.

Vzmáhal se v ní vztek a nejradši by mě praštila, abych se vzpamatovala a převzala za sebe odpovědnost.

Bylo to silné a bolavé prozření, ale důležité. Díky ní jsem mohla vidět ty situace, kdy se takhle chovám, i z druhé strany. To mi pomohlo k tomu, abych těm situacím lépe porozuměla a mohla je měnit. Najednou jsem byla schopna vidět, že tímto postojem manipuluji. Jsem jí za to moc vděčná.

Porozuměla jsem tomu, proč se mi v těchto situacích zdáli lidi kolem mě protivní. A já pak byla protivná zase na ně.

Rozhodně to není o tom, že už NIKDY nebudu chudinka, že do toho vzorce zase nespadnu. Ale když si toho všimnu, mohu to změnit a tu chudinku opustit.

Proto, milí přátelé, pokud vám tak někdy přijdu, budu ráda, když mě na to upozorníte.