I U DOKTORA JSEM ČLOVĚKEM

20 Dub I U DOKTORA JSEM ČLOVĚKEM

„Nosíte boty?“ zeptal se mně doktor.

Oba jsme pohledem sklouzli k mým obutým nohám.

„Zujte se.“

Sundala jsem si balerínky.

„To nejsou žádné pořádné boty. Se nedivím, že vás bolí paty. Taky máte zborcenou příčnou klenbu. To chce nosit pořádné boty,“ pohlédl z výšky a letmo na mé bosé nohy.

To vše mi řekl lékař, když jsem k němu přišla s bolestí pat. Domnívala jsem se, že mám ostruhy, což se posléze potvrdilo a potřebovala jsem to řešit. Ale měla jsem asi jinou představu, než doktor.

„A pak vás z toho budou bolet bedra“, pokračoval doktor.

„Ale mě nebolí“.

„TAK ZAČNOU!“ přidala se sestra téměř výhružným hlasem a vrazila mi do ruky poukaz na ortopedické vložky, o které jsem nežádala.

Byla jsem v šoku. Aniž bych o vložky požádala, rozhodl lékař za mě.

Pomohlo by mi, kdyby nabídl vložky do bot, protože on s nimi má dobré zkušenosti a nechal na mně, abych sama rozhodla, zda je chci.

Takhle jsem se cítila ve svém hodně dospělém věku jako sprdnutý malý školáček.

Pokud o mně rozhoduje někdo jiný (rodič, učitel, nadřízený, úředník, lékař), cítím v sobě odpor nebo vzdor a někdy i vztek, a pak se jen divím, proč jsem ze setkání s takovým člověkem, v mém případě doktorem, naštvaná a nespokojená.

Nenásilná komunikace mně pomáhá porozumět tomu, co se ve mně děje a pomáhá mi dostat se k těm chybějícím (nenaplněným) potřebám. Když pochopím, o kterou potřebu jde, v tomto případě ROZHODOVAT SAMA O SOBĚ a MOŽNOST VOLBY, cítím úlevu. Vím, že je to ono.

Uvědomuji si ten rozdíl. Dříve jsem byla v podobné situaci naštvaná třeba i několik dní, než přišla úleva, než jsem to „vydýchala“. Nyní, díky „nenásilce“ to zvládám mnohem rychleji a to mě těší. 🙂