PEXESO

09 Zář PEXESO

Hrála jsem pexeso s tříletou holčičkou Adélkou. Trochu jsme si upravily pravidla. Šlo o to, najít vždy druhý obrázek do páru. Tak se to přece hraje. Ano. Ale my jsme vzájemně spolupracovaly a udělaly jsme z toho úplnou týmovou spolupráci. Byly jsme prostě tým.

Každá jsme si našla jeden obrázek a hledala k němu ten druhý. A když jsem náhodou našla obrázek, který hledala Adélka, dala jsem jí ho. Zajásala a dvojici odložila bokem. Když ona našla obrázek, který jsem hledala já, dala ho zase ona mně.

Dalo by se říct, hra bez napětí, když jsme nesoutěžily a tedy nuda.

Omyl. Opak byl pravdou.

Ta radost, když se kterékoli z nás podařilo najít ten správný obrázek do páru, byla veliká. Adélce vždy zazářila očka a výskala radostí. I já měla radost z každé další dvojice. Moc nás to bavilo.

Překvapivá byla pohoda a radost z toho, jak se nám společně daří.

A o to přece v týmové spolupráci jde, ne? Vzájemně spolupracovat a radovat se z úspěchu kolegy z týmu. To vše bez napětí a rivality. Radost jedné umocňovala radost té druhé a tato synergie přilákala k našemu stolu i další členy domácnosti.

Smích, výskání Adélky a juchání z další nalezené dvojice obrázků byla obří. Bavili jsme se všichni.

Přemýšlím, kde všude ještě by šel princip týmové spolupráce použít. Napadne-li vás něco, napište mi.

A pak se řekne „pexeso“!