VODA – MŮJ STRACH – I MOJE BEZPEČÍ

04 Úno VODA – MŮJ STRACH – I MOJE BEZPEČÍ

Stojím na římse na stěně bazénu, rukama se držím okraje, pode mnou je hloubka a já se bojím. Vibruje se mnou strach.

V mládí jsem se topila a dobře si pamatuji, jak jsem při tom polykala a vdechovala vodu, a to mě děsí. Ač jsem se před pár lety naučila plavat (psala jsem o tom v článku Plavu si, ani nevím jak), cítím, že to nemám dotažené. Plavu, ale neumím se obracet a válet se na vodě. Vím, že nepůjdu ke dnu, ale bojím se, že zase budu v panice lokat tu vodu, a proto se neumím uvolnit.

Vnímám, že strach mě chce chránit, chce, abych zůstala doma, do vody nelezla a seděla na kanapi, pak budu v bezpečí. Jenže já bych to ráda dotáhla, abych byla ve vodě uvolněná, beze strachu a napětí, abych si ji užívala. Proto jsem se domluvila s lektorkou Monikou, aby mě doprovodila v procesu získávání sebedůvěry a uvolnění ve vodě. Aby mi pomohla být beze strachu tak, jak to ona dělá, s individuálním přístupem a naladěním se na mě, aby věděla jak mi pomoci.

A teď stojím na té římse a klepu se. Voda je studená a mně je velká zima, fyzická i psychická. Příprava na tuhle chvíli začala pár hodin před tím, kdy jsme si povídaly, abychom objevily a odstranily mé bloky.

„Zkus se ponořit do vody až po bradu, jako by tě ta voda zezadu objímala,“ slyším její tichý hlas.

Pomalu se ponořuji, jako bych si lehala do nejhebčích peřin. Jsem obejmutá vodou a stále se klepu, ale zároveň cítím, že je voda můj přítel, že mě hýčká a houpe a nadnáší. Abych se zahřála, začala jsem plavat tak, jak to umím. Chvíli s hlavou pod vodou a chvíli s hlavou nad vodou jako “paní starostová“. Zcela překvapivě se cítím s hlavou pod vodou bezpečně!!!???!!! Je mi jedno, co se děje na hladině, zda někdo cáká a dělá vlny, které bych mohla vdechnout. Pod hladinou se cítím v bezpečí. Prý je to, jako bych se vrátila do prenatálního života. Asi na tom něco je, protože je mi tam fakt blaze.

Na konci dráhy se vynořím a chytím se hrany bazénu.

„Ahoj,“ zní nade mnou tiše, vesele a laskavě.

Ačkoliv mě to překvapilo, cítím z toho pozdravu, že jsem vítaná, a tam, kde jsem vítaná, jsem v bezpečí. Zahřálo mě to u srdce a malá část strachu se rozplynula.

„Opři se v rohu zády, uvolni ruce a nech je dělat co chtějí, jen dýchej….zavři oči…..dýchej…..a až budeš chtít, z tohoto uvolnění začni plavat,“ říká mi do ucha ten klidný, tichý hlas.

Stojím v rohu na římse, srdce mi buší skoro až v krku, oči mám zavřené a dýchám. Jenom jsem a dýchám, ruce hladí vodu. DÝCHÁM. Někde v hloubi mě, něco dosedlo, jako by zapadnul malý puclík na své místo. Cítím, že teď je všechno v pořádku. Pomalu začínám plavat, hladím tu vodu a ona mě bezpečně nese. Na konci dráhy mě opět vítá známý hlas.

„Ahoj.“

Postupně děláme malé změny s velkým dopadem. Učím se mít hlavu nad vodou v jiném, úhlu, učím se jinak dýchat, sledovat své rty. Každá tato malá změna mně přináší větší a větší uvolnění. A jako by mi i Vesmír vykročil vstříc, bazén, ve chvíli, kdy do něj lezu, je poloprázdný a tam kde plavu, je pro mě volný prostor. Postupně se uvolňuji a plavu s větší lehkostí a jistotou.

Všechny ty malé změny se VŮBEC netýkaly stylu plavání! A přesto se můj styl změnil. Plavu klidněji a uvolněně.

A vždy na konci dráhy slyším:

„Ahoj.“

Po hodině a půl začínám být unavená. Proto se ještě učím obracet z lehu na zádech dopředu na břicho. Taky dělám žábu. Žába mi jde a otočení posléze taky. Jsem tak unavená, že zatím necítím radost z toho, kam jsem se dostala. 🙁

A jen tak mimoděk jsem si uvědomila, že plavu 50m bazén sem a tam, jako nic. Když jsem ho viděla při příchodu, narostl ve mně strach, jestli to uplavu. Taková dálka! To jsem ještě nikdy neplavala. Ve vodě jsem na to ani nepomyslela a plavala, dala jsem tu padesátku několikrát!!!! Tady jsem radost měla, VELKOU. 🙂

Po týdnu jsem šla do bazénu znovu, abych zjistila, jak na tom jsem. Byla jsem tam sama, abych se spoléhala jen sama na sebe. Zažila jsem zvláštní pocit. Někde v hloubi mě byl klid a pocit bezpečí a někde na povrchu mě byl neklid, jak mi půjde otáčení. Šlo to!!! Nejistě, ale šlo! Plavala jsem uvolněně a připomínala si ty nové návyky, které si potřebuji zafixovat.

Vím, že je to podobné, jako když se malé dítě učí chodit. Taky to hned napoprvé neumí. Padá, zvedá se, padá, zvedá se,… opakovaně tolikrát, až se to naučí. S mým válením na vodě je to stejné. Potřebuji to dělat, abych se to naučila. Chci chodit plavat tak často, jak budu moci, abych si tyto nové návyky osvojila.

Chci zažívat pocit bezpečí, radosti a válení se na vodě už NAPOŘÁD.